* 17. 12. 1907 Linec (Rakousko-Uhersko), † 26. 07. 2004 New York, český fotograf, kameraman, publicista a režisér.
Alexander Hackenschmied se v různých úlohách podílel na více než šedesáti snímcích. Stal se světově nejúspěšnějším českým tvůrcem dokumentárních filmů, který byl otevřený novým technologiím a dokázal balancovat mezi oficiálními zakázkami a dráhou nezávislého umělce.
Narodil se (jako Alexander Siegfried Georg Smahel) ve městě Linec, v dnešním Rakousku. Jeho matka byla učitelkou hry na piano a otec byl středoškolským učitelem. Od útlého dětství vyrůstal v městské časti Prahy, Karlíne. Střední školu navštěvoval nejprve v Pražské časti Libeň, později přestoupil na školu v Karlíne. Od mladosti za zaujímal od fotografickou a filmovou tvorbu a po maturitě od roku 1927 chvíli studoval architekturu na ČVUT v Praze. Navíc navštěvoval přednášky z dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
V letech 1929–31 publikoval recenze a teoretické statě v Pestrém týdnu, kde vedl filmovou rubriku, v Národním osvobození, Fotografickém obzoru a Studiu. V nich se zabýval praktickými otázkami filmové tvorby a nastínil koncepci tzv. nezávislého filmu, umožňující propojit rozdílné umělecké i užitkové přístupy, kterou reagoval na krizi avantgardy z počátku 30. let a rostoucí komercionalizaci kinematografie. V roce 1929 spoluzaložil Film-klub, zájmovou organizaci filmových novinářů. V 1930–31 organizoval v pražském kině Kotva tři přehlídky Týden avantgardního filmu, kde představil francouzská a sovětská avantgardní díla. V tom období byl také součástí tzv. aventinského tria (společně s Ladislavem Emilem Berkou a Jiřím. Lehovcem). V důsledku jeho nedobrovolné emigrace se většina fotografií pořízených do 1939 ztratila (nalezené byly například negativy z americké cesty z roce 1936).
Od konce 20. let se Hackenschmied soustředil na kinematografickou tvorbu. První zkušenosti získal v hraném němém a zvukovém filmu, kde se uplatnil jako umělecký poradce Gustava Machatého (Erotikon, 1929; Ze soboty na neděli, 1931) a Josefa Kodíčka (Obrácení Ferdyše Pištory, 1931 a Loupežník, 1931). V roce 1930 realizoval experimentální snímek Bezúčelná procházka, průkopnické dílo české filmařské avantgardy. O dva roky později zachytil působivost gotické architektury ve zvukovém experimentálním filmu Na Pražském hradě a seznámil se s producentem Ladislavem Koldou. Podílel se jako střihač na filmech Karla Plicky Zem spieva (1933) a Jaro v Praze (1934). V produkci L. Koldy samostatně natočil několik propagačních filmů o západočeských lázních (Karlovy Vary; Jáchymov; Město živé vody, 1935). Jako kameraman se podílel na krátkometrážním lyrickém snímku Otakara Vávry Listopad (1935).
Ještě téhož roku odešel s L. Koldou do nově založených Filmových ateliérů Baťa ve Zlíně, kde pracoval jako kameraman, střihač a režisér inovativních reklamních a dokumentárních filmů, z nichž upoutávka na pneumatiky Silnice zpívá (1937, kameraman) byla oceněna zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži. Ve službách koncernu navštívil 1936 s Elmarem Klosem a Koldou USA a o rok později se zúčastnil cesty Jana Antonína Bati do Indie. Vedle podílu na reportáži Baťa letí kolem světa (1937) nasnímal sociálně laděné záběry ze života Indů, z nichž Klos sestříhal poetické snímky Chudí lidé, Řeka života a smrti a Vzpomínka na ráj (vše 1940). Pro Československý červený kříž realizoval s Klosem film Poslední léto TGM (1937).
V roce 1938 spolupracoval jako kameraman s americkým novinářem a režisérem Herbertem Klinem na politickém dokumentu Krize (1939) o nástupu nacismu v Evropě a vyhrocující se situaci v československém pohraničí před podpisem mnichovské dohody.
V únoru 1939 Hackenschmied emigroval do Paříže, odkud po několika měsících odešel do Velké Británie. Ve filmu Lights Out In Europe (1940) zachytil skrze chování civilistů rostoucí předválečné napětí. V roku 1941 nasnímal, sestříhal a spolurežíroval v Mexiku hraný dokument Zapomenutá vesnice (1941). Od roku 1943 trvale žil v New Yorku.
V letech 1941–42 pracoval jako technický poradce u společností MGM a Paramount v Kalifornii. V roce 1942 se seznámil a oženil s Mayou Deren (vl. jm. Eleonora Derenkovskaja). Společně natočili surrealistický krátký snímek Odpolední osidla (1943), zásadní dílo americké filmové avantgardy, podávající děj jako sérii přeludů v opakující se časové smyčce, na které navázali experimentálními pracemi Na souši (1944), A Study in Choreography for Camera (1945), Ritual in Transfigured Time (1946) a naposledy Soukromý život kočky (1946), v němž zobrazili okolnosti narození koťat. V roce 1947 se rozvedli, Hackenschmied obdržel americké občanství (některé zdroje uvádějí již 1946), oficiálně si změnil příjmení na Hammid a o rok později se znovu oženil s fotografkou německo-židovského původu Hellou Heymanovou.
V letech 1943–45 byl Hackenschmied zaměstnán na Úřade pro válečné informace, pro který natočil čtyři propagační dokumenty zdůrazňující pozitivní aspekty americké reality: The Valley of the Tennessee o výstavbě vodních přehrad a zlepšení života farmářů, Toscanini: Hymn of the Nations věnovaný dirigentu Arturovi Toscaninimu (nominace na Oscara za krátkometrážní dokument), Lepší zítřek (1945) o městských školách v New Yorku a Knihovna kongresu (opět nominace na Oscara) pojednávající o této vzdělávací instituci. Od konce 40. let realizoval pro různé producenty řadu zakázkových filmů dokumentárního a vědecko-populárního charakteru, v nichž měl volnost pro autorskou invenci. Výjimečně se angažoval v hraném filmu. Spolurežíroval moderní operu Gian Carla Menottiho The Medium (1951, snímek oceněn na MFF v Cannes a nominován na Oscara) a samostatně natočil krátkometrážní příběh The Gentleman in Room 6 (1951).
I díky Ladislavovi Koldovi spolupracoval Hammid v letech 1954–58 jako střihač, kameraman či režisér na četných projektech filmového oddělení OSN v New Yorku, byť u řady z nich nelze jeho podíl přesně stanovit. S jistotou natočil snímek Workshop for Peace (1954) o newyorské budově Spojených národů a o čtyři roky později kanadskou a norskou část celovečerního dokumentu o mírovém využití atomové energie Power Among Men (1958).
Počátkem 60. let se seznámil s dokumentaristou a producentem Francisem Thomsonem, se kterým experimentoval v rozvíjení nových technologií a formátů a tvořil až do společného odchodu do důchodu 1988. Jako spolurežisér, kameraman či střihač realizoval několik multiprojekčních filmů určených pro velké výstavy. Za snímek pro newyorskou Světovou výstavu Žít! (1964), věnovaný podobnosti a rozmanitosti obyvatel různých částí světa a promítaný souběžně na tři plátna, získal 1965 Oscara za nejlepší krátký dokumentární film. V 70. a 80. letech stříhal další Thomsonova díla natáčená ve velkoplošném formátu IMAX (například Living Planet z roku 1979). Při příležitosti nahrávání hudby ke snímku o létání On the Wing (1986) navštívil krátce Prahu.
Základní literatura o osobnosti: Jaroslav Brož, Alexandr Hackenschmied, Praha: Čs. filmový ustav, 1973.
Jaroslav Anděl, Alexandr Hackenschmied, Praha: TORST, 2000, ISBN: 807215107X.
Michael Omasta (ed.), Tribute to Sasha, Vídeň: SYNEMA, 2002
STEJSKAL, Jiří. Zlínská filmová výroba (Vznik a činnost do r. 1945). Brno, 1972. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, s. 30. (100%)
